Stříža od srdce

25. července 2018 v 1:27 |  Můj Blog

Možná tomu nebudete věřit, ale v této části roku mám vždycky největší svrbění... něco napsat samozřejmě. A čím více chcete něco napsat, tím hroší je vymyslet něco kreativního, aby to nebyla totální slátanina. Někdy se pak stane, že to tlačíte tak moc, až vám z toho vyleze článek, který jsem doslova před minutou rozpracovaný smazal, neboť, posuďte sami, "25 náhodných faktů a rad" obsahující tipy typu (hehe): "Nemasturbujte, když je někdo doma", není úplně to, co by vám dalo nějakou zásadní hodnotu, nebo vám alespoň lehce zacukalo koutkem. Možná pak vás to navede jen k tomu, že si to porno fakt pustíte. Takže, co místo toho Stříža udělá? Napíše ryze seriózní článek o životě, protože už je mu sakra čtvrt století, takže má mouder na rozdávání... ehm. Na druhou stranu, když mohou natočit životopisný film o 26letém Marku Cukrátkovi, proč bych nemohl rozdávat moudra já?



Může se zdát, že psát seriózní články, bez jednoznačného záměru o totální absurditu, nebo pokus o něco, co vás donutí se pousmát, je tak trošku mimo linii blogu. Seč do jisté míry musím souhlasit, troufám si říct, že v mnoha článcích, i když mohly působit sebearogantněji, se snažím do jisté míry některá moudra předat. Moudro je sice možná tvrdé slovo, ale vždycky tam byl nějaký poznatek, který se mohl hodit. Je tedy dost možné, že v následujících několika málo řádcích budu opakovat něco, co už tu nejednou bylo. Na druhou stranu dost možná není na škodu, si jednou za čas vše sesumírovat a trošku zapolemizovat. Aby se vám přece jen trošku lépe četlo (přece jen souvislé texty odrazují od čtení), rozhodl jsem se 25 let "zkušeností" rozdělit do 4 kategorií...

1. Lidé

Asi je všem jasné, že svět bez ostatních lidí, by tak nějak nesplňoval přesně to, co by měl. Ano, všichni sice máme takové ty chvíle, kdy tvrdíme, že nechce nikoho ani vidět ani slyšet, v překladu to však znamená naprosto něco odlišného. Přesně v takovém okamžiku potřebujeme jednoho konkrétního člověka. A teď nemyslím konkrétního člověka jako konkrétní osobu či jedince, ale takového člověka, který s vámi bude ve všem souhlasit. Pomyslně vám odkývne všechno, co potřebujete odkývnout a to i nonverbálně. Tito lidé jsou součástí vaší rodiny. A nenechte se zmýlit. Rodina dávno nejsou jen pokrevní vazby. Je to přesně jako to typické hollywoodské klišé, ale pojem rodina má pro mě v posledních letech naprosto odlišný význam než ten, který je uveden ve slovníku. Protože tak jak se říká "rodinu si nevybereš", tak já tohle tvrzení silně popírám a stojím proti němu. Rodinu si vybírám já. Podvědomě. Čímž samozřejmě nijak nezhodnocuji svou pokrevní příbuzné. Na ty jsem měl ve valné většině štěstí, že je mohu hrdě zařadit do svého okruhu rodina. To je, co se samoty týče. Je totiž rozdíl být sám a být osamocen. Být sám čas od času prospěje tomu, abyste si urovnali tok myšlenek, pomáhá zrodit větší myšlenky, do jisté míry buduje váš charakter... Pokud jste tedy pochopili rozdíl mezi prvním a druhým případem, jste na cestě ke šťastnějšímu životu. Důležitou součástí a myšlenkou je samozřejmě i to, že tak jak my potřebujeme rodinu, nesmíme zapomínat na to, že rodina potřebuje nás. Pro rodinu (v jakémkoliv smyslu) tu vždycky musíme být! Je to jedna z věcí, za kterou stojí bojovat, ale o tom více v dalším bodě...

"Když tě všichni opustí, zůstaneš sám. Když opustíš všechno, budeš osamocen."
-
Alfred Polgar

2. Čas

Ach, ta neuchopitelná a přec tak důležitá entita. Čím více se ponořuji do tohoto článku, tím více si uvědomuji, jak úzce jsou všechny 4 body propojeny. Nejdůležitější věcí, kterou je o čase si potřeba uvědomit je to, že se nedá koupit (tady kecám, mikrotransakce a tak! Ha! Přece jen jsem do toho zakomponoval trošku Střížovství Smějící se), nedá se vrátit ani zvrátit. To, co se snažím říct je to, že každý čas je jedinečný a nikdy se nevrátí. Proto je naprosto strašným přístupem na něco čekat. Čekat na správný čas. Byl bych pokrytec, kdybych tvrdil, že nikdy nic takového nedělám, vzhledem k tomu, že i tento článek má jistou závislost na konkrétním datu. Jde mi tedy především o to chorobné odkládaní, o žití života. Jsem přesvědčen, že valná většina chce zažít tu mega-odvazovou párty v Miami, nebo zdolat nejvyšší horu světa, potopit se k vraku lodi, jenže... Jenže škola, práce, závazky. Netvrdím, abyste totálně zahodili kvůli těmto věcem svůj život, ale čas je neúprosný a čím déle budete tyto věci odkládat, tím si snižujete šanci na jejich realizaci. Pokud chcete zažít nějakou obrovskou šílenou párty, udělejte to, dokud je vám 20, 30... V 60 se sice bavit budete, ale rozhodně ne na pláži do časného rána. Nebo alespoň ne s vašimi vrstevníky. Další záludnou věcí na čase je to, že se velmi rádi na něj vymlouváme. A tohle opět souvisí s prvním bodem. Je úplně jedno, co člověk dělá, ale pokud skutečně chce, čas si na vás vždy udělá.

"Každá hodina ztraceného času v mládí je zárodkem neštěstí v budoucnosti."
- Napoleon Bonaparte

3. Přístup k životu

Tenhle bod by zadal na celý jeden článek, ne-li kratičkou knížku povídek. Problém zde bude i pravděpodobně v tom, že se v tom nedá nalézt žádná univerzální prostřední cesta, zde vám zkrátka mohu lehce vylíčit tu, kterou jsem si vybral já. A přiznávám do jisté míry je velmi depresivní, ale pro mě má význam. Valně se odvíjí, od jistého internetového moudra, motivačního citátu chcete-li, který je často přisuzován rakouskému Terminátorovi. Nikdy jsme ve výsledku vlastně nezkoumal, zda to skutečně Arnold vyřknul nebo ne, jelikož podobných pseudo-citátů je plný internet a jak již bylo zmíněno, čas je neúprosný, není čas ztrácet čas (Ale můj blog čtěte! To ztráta času rozhodně není! Ehm...). Každopádně ten citát zní nějak takto: "Můžeš mít buď výsledky nebo výmluvy. Obojí mít nemůžeš." Žel nejsem terminátor stroj, takže 100% rozhodně nejsem, vymlouvám se stále. A pravděpodobně budu. Jde však o to, že jsem se naučil brát zodpovědnost za své skutky, protože jsem se naučil vnímat svět tak, že ať se mám právě jakkoliv, ať jsem ve svém životě kdekoliv, vždy to bylo zapříčiněno mou vinou, mými skutky. Dostalo se to až do takového stádia, kdy jsem přesvědčen, že kdyby na mě spadl meteorit, je to jen a jen má chyba, jelikož já jsem se rozhodl ten den vyjít ven. Chápu, že teď bude spousta z vás argumentovat tím, že nějaké nebohé hladovějící dítě v Somálsku si rozhodně nemůže za to, že se narodilo do chudoby. To je pravda a nezpochybňuji to. V mém případě jde zkrátka o to, že jestli něco nemám rád a jestli se chci od něčeho oprostit jsou tvrzení výmluvy typu: "To byl zkrátka osud." "Co se má stát, stane se." "Stalo se to z boží vůle." Tohle jsou pro mě jen lidé, kteří selhali a snaží se to na někoho jiného hodit. Ne. Já si za to mohu sám, já to musím napravit. Tohle téma úzce souvisí i s mým ateismem, ale nechci zabíhat do náboženství, neboť to je skutečně zbytečně ožehavé téma pro můj blog. Důležité je pouze to, že věřím především v sebe a ve svou rodinu, než v něco nehmatatelného, co mi ve výsledku nikdy přímo nepomohlo. Vždy mi pomohla jen víra. Víra v sebe!

"Když o sobě pochybujete, nemůžete ze sebe vydat to nejlepší. Když v sebe nevěříte vy, kdo jiný ve vás má věřit?"

- Michael Jackson

4. Láska

Další z těch špatně hmatatelných věcí. I když to jsou ve své podstatě všechny čtyři body. Teda lidi sice ohmatat můžete, ale ne vždy budou tak úplně souhlasit. Vtípky stranou (to nikdy). Nebudu se zabývat tím, co pro koho znamená ani jak je i projevovat. Chci se spíše zaměřit na to, co řeší spousta 14letých holek... ehm. To zní divně, každopádně... Otázka zní, jak poznám, že "to" skutečně miluji? Předem upozorňuji, že slovíčko "to" tam není kvůli tomu, že bych snad chtěl někoho degradovat, ale kvůli tomu, že se snažím shrnout lásku k něčemu obecně. To znamená, že ne jen k jinému člověku, ale klidně i ke sportu. Jak tedy vyselektovat to, co skutečně milujeme a to v čem jsme zkrátka jen našli zalíbení? Každý na to má pravděpodobně svůj recept, ale já to vždy poznám jednoduše a jednoznačně. Je jedno, jaké jsou šance, je jedno kolik lidí vám říká "ne", vy pro to chcete vždy něco udělat, bez sebemenšího přemlouvání. V ten okamžik zkrátka víte, že to za to stojí, že to má pro vás hodnotu. Co je důležité, vždy to děláte převážně pro druhé. Někdo sice může tvrdit, že láska je láskou jen tehdy, pokud to děláte bez toho, abyste z toho něco měli, že to děláte jen pro toho druhého. To ale není pravda. Pokud někoho nebo něco milujete, děláte jej šťastným, což zákonitě musí dělat šťastným vás, protože to milujete (Já vím, komplikovaná věta. Klidně si ji přečtěte vícekrát). Chápu, že je to asi taková informace jako, že je motýli létají a tráva je (převážně) zelená, ale v poslední době si začínám všímat, že má v tomto směru spousta lidí zmatek. Co je pak ještě horší, začínám si všímat je to, že lidé v poslední době již nemají žádnou vůli o cokoliv bojovat, čímž jednoznačně ztratili "lásku". Tohle se týká především lásky mezi lidí, naštěstí alespoň jiné věci je stále ženou kupředu, stále za ně bojují. Jako by snad bylo v módě být zklamán láskou...

"Všichni silní lidé milují život."
- Jan Neruda


Ti, kteří nějaký čas už strávili na mém blogu vědí, že jsem zatracený sociopat se šovinistickými a anarchistickými sklony, proto slepit takovouto upřímnou úvahu, pro mne nebylo nejjednodušší. Nebo bylo? Bylo to snad jen součástí mého tupého sociopatického experimentu? Nebo se snažím zamaskovat to, že jsem také "jen člověk"? (Ne, tutově jsem více než člověk!) To už nechám na vás. Spousta indicií zde již padla a také padne, protože i když už tady není takový provoz jako ve vagíně vaši ex, tenhle blog je stejně jako písničky Káji Gotta věčný. Jo, právě jsem nenápadně propašoval Karla Gotta na svůj blog! Možná se ptáte, proč jsem zde umístil ještě tenhle odstavec, který je laděn naprosto v jiném duchu. To proto, že je zde ještě jedna věc, na kterou zkrátka nedám dopustit a tak nějak se pojí se všemi 4 body. Vysvětlit vám všechny souvislosti by asi zadalo na nejedno sezení u terapeuda, tak rovnou přeskočím k tomu neoficiálnímu 5. bodu, kterým je smích. Smích je zkrátka to, co chci, ať mě provází celým mým životem, v lepším případě jej chci umět rozdávat. Nejlépe to však vystihne závěrečný citát.

"Laughing can serve you in dark moments and even help you crawl your way back out."

- Ryan Reynolds

V neposlední řadě musím říct, že psaní tohoto článku mi pomohlo uvědomit si důležitou věc.

Někdy něco hledáme, ale nalezneme místo toho něco jiného. A i když jsem nenašel tu ženu, která za tímhle vším stojí... Přišel jsem na něco velice důležitého o sobě samém...
JSEM BOŽÍ.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama